Co mají společného pražské ulice Bělehradská, Vršovická, Sokolovská, ČS. Exilu, Štěpánská, Husitská, Zenklova a další? Odpověď je snadná: Byly, nebo budou rekonstruovány v letech 2015-18 a i přes podporu cyklistické dopravy od náměstka Petra Dolínka se na nich nepodařilo (nebo s vysokou pravděpodobností nepodaří) zrealizovat dostatečně bezpečná cykloopatření. Jak je to možné?
Insideři vědí, že bezpečné podmínky pro jízdu na kole při rekonstrukcích pražských ulic nevznikají hlavně kvůli několika lidem na klíčových postech, kterým se daří většinu snahy o solidní cykloopatření úspěšně sabotovat, ať už úmyslně nebo tím, že ignorují potřebu vyvarovat se řešení cyklisty ohrožující. A že proklamované pořadí podpory jednotlivých druhů dopravy ze strany města v pořadí „chůze – veřejná doprava – kola – auta,“ vypadá v praxi spíš takto: „veřejná doprava – auta – parkování – chůze – kola.“ Ale proč se tohle nezměnilo? Proč se na pozici ředitele TSK tak dlouho držel pohrobek minulého vedení, autíčkářskými postoji známý Ladislav Pivec? Proč se při projektování stále nebere v potaz, že příliš úzké pruhy ve vozovce bez dalších cykloopatření vyženou cyklisty přesně tam, kam nepatří, tedy na chodník?
Odpoveď je myslím zřejmá: Protože mnohým z těch, kdo o dopravě a veřejném prostoru rozhodují, tento stav prostě vůbec nevadí. Několikrát týdně jezdí na kole po městě méně než desetina Pražanů: voličů je to příliš málo. A mnozí cyklisté se v obtížných pražských podmínkách adaptovali: základní živel už pro ně dávno není auty zaplněná vozovka, ale klidný chodník, kde se pochopitelně cítí mnohem bezpečněji. Radní městských částí jako je Praha 2, 3 a další, pro které platí, že cyklisty na své městské části nehodlají řešit, zjistili, že současná situace naprosto vyhovuje. Vždyť nemusejí dělat pro bezpečnou jízdu na kole nic víc, než se pokrytecky tvářit, jak jsou laskaví, když cyklisty na chodnících plošně tolerují. Jenže tak to není. Tihle politici ve skutečnosti tolerují to, že se cyklisté vlivem politické a úřední neschopnosti dobrovolně staví mimo zákon.
Jediná „offgroup“, kterou přítomnost cyklistů v ulicích centra výrazněji trápí, jsou tak chodci. Což radním, kterým vyhovuje současný motoristický status-quo, opět napomáhá: pěšáci si více stěžují na cyklisty a ne třeba na chybějící přechody, či auta nebezpečně zaparkovaná kde to jde – i kde to nejde. Když se dva perou, třetí se směje.
Jenže co s tím? Jak zajistit, aby se po Praze dalo na kole jezdit když už ne pohodlně, tak alespoň bezpečně a legálně?
Možná by pomohlo, kdyby přítomnost cyklistů v ulicích začali pořádně cítit také motoristé.
A k tomu stačí „maličkost“: když se kolařská majorita přesune se do vozovky. Zde se pohybují lidé, kteří o dopravě ve městě městě fakticky rozhodují, ať už se jedná o politiky nebo přímo jednotlivé motoristy. Každý člověk v autě definuje charakter ulic tím, že v něm preferují na prostor a zdroje nejnáročnější dopravní prostředek. Status chodníkových lotrů pak může zůstat pejskařům. Není to zase tak těžké. Naučit se jezdit bezpečně v silném provozu je záležitost několika týdnů. A pak už jde jen o zvyk.
Takže zde je má dnešní rada všem, kdo si přejí mít někdy v budoucnu možnost pohybovat se po městě na kole důstojně a ne jako desperáti:
Spadněte z chodníků. Jezděte předpisově. Naučte se zákon o provozu na pozemních komunikacích do detailu. Předjíždějte kolony zprava, to smíte. Jezděte po magistrále, je to rychlejší než přes centrum. Jezděte u tramvajových zastávek na Výtoni ve vozovce. Jezděte Korunní a Vinohradskou mimo dveřní zónu. Jezděte myší dírou na Křížovnickém náměstí bezpečně, po piktogramech ve středu jízdního pruhu. Pouštějte chodce tak, že řidič za vámi bude muset také zastavit. To všechno smíte.
Jezděte bezpečně. Naučte se dodržovat bezpečnou vzdálenost od obrubníku. Jezděte metr a půl od zaparkovaných aut, aby vás nevyautovali otevřenými dveřmi. Vynuťte si prostor, který potřebujete pro svou bezpečnost. Máte-li si volit mezi sejmutím otevřenými dveřmi a zablokováním pruhu, volte to druhé. Zabraňte řidičům v nebezpečném předjíždění tím, že před kruhovými objezdy a podél tramvajových ostrůvků zaberete pruh. Ze zákona máte právo chovat se tak, abyste si svou bezpečnost zajistili (viz odkazovaný zákon, §4 písm. a).
A máte-li někde problém, dejte to znát. Pište na městské části. Volejte městskou policii k autům blokujícím cyklopruhy a přejezdy pro cyklisty. Posílejte na úřady podněty z webu Cyklisté sobě. Pište do novin a všude, kde to bude pořádně vidět. Pište na IPR sto šestky s dotazy, kdy bude ve vaší ulici zajištěna bezpečnost jízdy na kole. Natáčejte prasárny řidičů na kamery na přilbách a posílejte do Blesku.
Řidiči musí přítomnost cyklistů cítit, ale ne tak, že je bude iritovat, jak se cyklisti chovají bezohledně. Musí je popichovat ohleduplnost cyklistů, se kterou pouštějí chodce na přechodech. Musí je mrzet, že se cyklista zcela legálně profiltruje do předsunutého stání a pak se začne pomalu rozjíždět v prostoru pro vozidla, protože přes křižovatku nevede cyklopruh. Musí je bolet, že se cyklisti o svou bezpečnost umějí postarat v mezích zákona.
A za dopravu zodpovědní politici musí přítomnost cyklistů ve městě pociťovat v tom, že cyklisti nejsou jen banda zoufalců, co jezdí po chodníku. Ale že jsou to zodpovědní lidé, kteří chtějí po městě jezdit bezpečně a legálně. A že si to v případě potřeby vynutí ne na úkor slabších, ale naopak na úkor těch nejsilnějších. Na úkor těch, jejichž přání zaparkovat před svým domem mnozí politici vnímají jako jediné, které mají plnit.
Aby bylo jasné: Tohle není vyhlášení války motoristům. Tohle je odpověď na soustavnou represi, kterou už roky realizují „Pivcové“ na všech úrovních proti těm, kdo chtějí používat město udržitelnějším způsobem. Je to boj za ohledupnost. Za to, aby vzájemná ohleduplnost byla vůbec možná. Za to, aby si motorista nemusel při předjíždění kolaře vybírat, zda najede do protisměru nebo do cyklisty. Za to, aby se do ulic vešlo víc lidí než dnes, kdy si na třetinu cest s sebou bereme tunu plechu.
Všichni pražští cyklofobové musí pochopit, že cyklistů už se v Praze nezbaví. Že samopal ani plamenomet na ně vzít nemohou, i když někteří by to nejspíš nejraději udělali. A žádné drakonické vyhlášky nepomohou, protože když cyklistům neumožní pohybovat se po městě legálně a bezpečně, budou se po něm pohybovat nelegálně a nebezpečně. A nebude to vina těch cyklistů, ale těch, kdo pro ně tyto nebezpečné podmínky vytvářejí – ať už z neznalosti, nebo zcela úmyslně.
A proto opakuji: Jezděte na kole po magistrále. Jezděte na kole po Husitské, Slavíkové, Bělehradské, Jiráskově mostě. Jezděte legálně, ale nebojte se zajistit si v silném provozu své místo a bezpečí. Jinak budete mít v Praze ještě dalších sto let jen cyklostezky v lesoparcích a cyklopruhy vlevo od parkování, které neskončí blíž než sto metrů před každou křižovatkou.