Průjezd Blankou byl příležitostí uvědomit si, jak nelidské prostory si pro svůj život vytváříme. Vykachličkovaný tubus pro člověka nepochopitelných rozměrů, bez záchytných bodů umožňujících při jízdě na kole poznat, jede-li rovně nebo klesá pod spádem deseti procent. Rozměr komunikace svádějící k nebezpečně rychlé jízdě bez jakéhokoliv korektivu. Ano, Blanka je pro kolo nevhodná – stejně tak je ale nevhodná pro člověka jako takového. Fráze “kanál na přepravu plechovek,” kterou se někdy označují odlidštěné, bývalé ulice Legerova nebo Sokolská, dostává teprve v Blance punc dokonalosti.
A právě účastníci cyklojízdy měli příležitost zažít si to na vlastní kůži. To nebyl zážitek ze dne otevřených dveří, kde jste se měli kochat majestátností katedrály nejnovější dopravní techniky (a na kole jste museli jet mezi chodci opatrně). Ani to nebyla realita běžného automobilového provozu, ve kterém se jízda stoprocentně umělým prostředím mění v ekvivalent provozování počítačové hry. Teprve jízda v náhle zešílevším pelotonu vám dává nahlédnout, jak monstrózní, obludná a nepřirozená je celá tahle stavba.
Jen kontakt ze sedla kola, kdy jste zvyklí kolem sebe na “živé” prostředí města, s prostředím tak technicistně vyumělkovaným, dává mnohokrát zesílit, jak bude Blanka působit na motoristy: je to červí díra, teleport virtuální realitou řízený návěstními cedulemi, definitivně dekomponující městskou strukturu, rozkládající vidění města na etapy “k díře – teleportace – od díry,” a přenášející ony computerizované návyky z jízdy po rychlostní komunikaci dál do normálních městských ulic. Blanka řidičům roztříští město na vzájemně detašované ostrůvky, ve kterých je třeba najít místo k zaparkování, a mezi kterými není na povrchu žádná významová souvislost.
Podobně, byť v menší míře působí i stavby starších městských tunelů, i estakáda Magistrály. Motoristům se přitom tento zhoubný vliv na jejich vidění města ukáže jen ve výjimečných situacích. Nebylo to úmyslem cyklojízdy, ale dopad zde byl jednoznačný. Zatímco při průjezdu běžnou městskou ulicí se i motoristé v zablokovaných autech stali sice statickou ale intenzivní součástí výjimečného dění na ulici, v odlidštěných prostorách estakád a tunelů se čekání na odjetí cyklojízdy měnilo v klaustrofobní peklo, ze kterého nebylo úniku.
Jenže – rozumějte situaci: tím zásadním prvkem, který některých v místech vytvořil pro čekající tak rychle nesnesitelnou atmosféru, nebyla samotná přítomnost cyklojízdy. Byla to skutečnost, že v umělém prostoru silnice není místo pro jakoukoliv jinou aktivitu než dopravní. Tam, kde se místo “ulic” vyskytují už jen “komunikace,” je místo jen pro roli “řidiče,” není zde místo pro člověka jako takového – a je nejspíš správně, dává-li cyklojízda lidem tuto skutečnost pocítit, byť někdy s bolestnými dopady.
Řidiči budou v Blance trpět, stejně jako už dnes často trpí na komunikacích, z nichž není úniku. Kdybych byl nepřejícný, řekl bych že čtyřicet tisíc motoristů dnes denně projíždějících po Malé Straně, Smetanově nábřeží a Magistrále bez toho, aby měli v centru svůj cíl, nechci poslat do Blanky proto, že to má ulehčit dopravě v centru, ale jen proto, abych v nich po dobu, kdy jsou řidiči, zahubil veškeré známky lidskosti.
Ne, není tomu tak. Ale dost možná, že právě obava z výše popsané, tunelem katalyzované proměny člověka ve stroj na řízení auta, je pro mne důvodem, který mě definitivně přesvědčil. Ani kdybychom za Auto*Mat navrhli doprovodit zprovoznění tunelu tisícem kompenzačních opatření místo současných šedesáti, na to, aby tahle zrůdnost získala svůj smysl, to stále nebude stačit.