Reklama
 
Blog | Vratislav Filler

Zabíjí dooring, nebo špatná infrastruktura?

Třiadvacátého dubna došlo v Brně k usmrcení cyklisty. Anglicky se tomu, co se stalo, říká „dooring“ a je to jeden z obvyklých způsobů usmrcování cyklistů v městském provozu.

Protože si dovedu představit vox populi („neměl přilbu = může si za to plus mínus sám“), zdůrazňuji, že původní příčinou úmrtí cyklisty nebylo to, že cyklista neměl přilbu, ale to, že ho řidič auta srazil dveřmi v místě, kde nebyla vhodná cyklistická infrastruktura. Spekulace o přilbách odvádějí pozornost od závažnější skutečnosti.

Takže znovu: srazil jej motorista, který otevřel dveře svého stojícího vozidla v okamžiku, kdy jeho auto cyklista objížděl s malým bočním odstupem. Na policejní fotografii je jasně vidět, že auto stojí nejvýš metr a půl od pravé tramvajové kolejnice, podobně, jako je tomu v nedávno zrekonstruované pražské ulici Bělehradské: cyklista, který by se chtěl autu vyhnout s bezpečným odstupem, by zde tedy musel jet mezi kolejemi.

Což zabitý cyklista neudělal. No jistě, nedělá a neudělal by to skoro nikdo, ono to totiž téměř nejde. Při takovéhle vzdálenosti kolejí od zaparkovaného auta jste už mezi kolejemi tak blízko ke středu vozovky, že nejedete-li zrovna padesát, druhé nebo třetí předjíždějící auto vás skoro určitě na ta parkující auta zase pěkně natlačí. Jedete-li po takovéhle ulici, máte zkrátka na vybranou mezi dooringem a agresivitou od předjíždějících aut. A protože dooring není tak častý, většina cyklistů to střihne dveřní zónou. V Brně i v Praze a mnoha jiných městech tak jezdí tisíce cyklistů po stovkách kilometrů ulic, kde riskují dooring den co den.

Je tohle snad chyba oněch cyklistů? Domnívám se, že ne. Problém je v dopravním profilu, který je k tomu nutí. Špatný profil je ale možné změnit, ostatně dobré praxe existuje spousta. Normy máme sice trošku předpotopní, ale i podle nich se dá udělat bezpečné a funkční řešení, když všichni zúčastnění chtějí.  Rušnější ulici lze osadit cyklopruhy nebo jednosměrnými cyklostezkami za parkujícími vozidly. V nejhorším případě se dá aspoň zajistit, aby se cyklista mezi dveřní zónu a tramvajové koleje vešel.

Když to tedy projektant nezmatlá, nedá mu hloupé řešení někdo shora befelem, nebo (v nehorším případě) nad nějakými cyklisty sám nemávne rukou. Stejně ale platí, že za každé nebezpečné místo jsou zodpovědní konkrétní lidé — a když je z toho nehoda se závažnými následky, za normy se neschovají.

Z celé záležitosti mi vyplývá několik závěrů:

Pro cyklisty: Dveřní zóně se vyhýbejte, jak jen si troufnete. I kdyby vás za to řidiči za vámi chtěli lynčovat.

Pro motoristy: Když před vámi jede cyklista metr a půl od parkujících aut, není to proto, aby vás vycukal, ale proto, aby si zachoval život.

Pro projektanty: Že máte projekt podle normy a policajt vám na to dal razítko, ještě neznamená, že výsledek bude pro všechny bezpečný. Když někam šoupnete auta metr od pravé kolejnice (jako se stalo třeba tady), nebo když podél parkování nedáte cyklopruh s dostatečným bezpečnostním bufferem, a současně nezřídíte kvalitní podmínky pro jízdu na kole v přidružením prostoru, můžete si všechny budoucí oběti dooringu v takové ulici připsat na svůj účet.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama