Reklama
 
Blog | Vratislav Filler

Cykloskeptici a cyklofobové

 

Při snaze o zlepšení podmínek pro jízdu na kole v Praze se pochopitelně setkávám i s reakcemi skeptickými, až odmítavými. Díky dlouhodobému kontaktu s řadou cykloskeptiků jsem poznal řadu podob jejich argumentace i používaných postupů. Pojďme se tedy seznámit s různými formami cykloskepticismu a prozkoumat, kam vedou jeho extrémní formy.

 

Skepse je přirozená

Polovina Pražanů po Praze na kole buď jezdí nebo o tom uvažuje: z čehož vyplývá, že druhou půlku kolo v Praze nikterak nebere. Skepse je tudíž přirozená věc.

Běžný cykloskepticismus může být povrchní či sofistikovaný, ale snaží se být věcný. Argumentace se pohybuje od politické zkratky („Praha nikdy nebude jako Kodaň“), přes popírání šance překonat přírodní překážky („Praha je moc kopcovitá“), až po rozporování toho, že by se cyklodoprava mohla Praze vyplatit. To všechno jde vyvrátit – Praha může být jako Bern, cyklisty neodrazují ani tolik kopce jako chybějící kvalitní infrastruktura. A ta bude na vykonané cesty i tak o řád levnější než Blanka a spol. Vyrovnat se s touto skepsí je možné věcně, i když někdy  to potřebuje trochu práce.

Reklama

Zvláštní skeptickou skupinou jsou dlouhodobí cyklisté, kterým nová infrastruktura nic moc nepřináší. Jezdí a jezdili by, i kdyby z nebe padaly kamiony, a válku vedenou proti cyklistům ze strany autofilních pošuků chápou jako nezaslouženou perzekuci, vyprovokovanou cyklojízdami Auto*Matu. Vůči těm cítím jisté výčitky svědomí: Před deseti lety jsme patřili do jednoho pytle, zatímco dnes jsem propagátorem cyklistického mainstreamu. Možná jsou to ale právě tihle cyklisté, kterým nejvíc dlužíme kvalitní infrastrukturu, po níž za třicet let budou moct doprovázet svoje vnoučata do školy a říkat si: ‘přece jenom je to takhle lepší’.

Autofilové a cyklofobové

Spojí-li se cykloskepticismus s autofilií, jde už věcnost stranou. Zpravidla dochází ke vzniku zvláštní formy bludů, podle kterých pražská cyklistická infrastruktura strašlivě omezuje auta. Vzorová úvaha zní nějak takhle: Každý den mě na křižovatce zdržují zbytečné cyklostezky. A k tomu ještě vedou odnikud nikam, takže po nich ani nikdo nejezdí. Je to výborná racionalizace. Jakkoliv je řada cyklotras skutečně málo využívaná – právě proto, že jsou opatření pro cyklisty přetržitá – tito skeptici přehlížejí, či přímo popírají, proč a kde jsou ta opatření přerušovaná. Museli by totiž přiznat, že je to hlavně v křižovatkách, kde je to právě proto, aby se automobilová doprava jakkoliv neomezovala. Když tohle zanedbají, výsledek je skvělý: K dopravní zácpě, ve které jsem skejsnul, nepřispívá to, že já jedu po Praze autem. Kdepak, na vině jsou z……ý cyklostezky. Paráda.

Autofilní cykloskeptici dále věří, že úprava pravého pruhu na parkování a cyklopruh, nebo zřízení cykloobousměrky jim vezme prostor (k čemu? k parkování ve druhé řadě?) A že cyklopruh končící sto metrů před křižovatkou sníží její kapacitu. Prostor zabraný parkujícími auty nepovažují za využitý automobilovou dopravou, ovšem jen do chvíle, než se má v rámci nějaké úpravy parkování omezit. A určitě zase kvůli cyklistům.

Tak vzniká cyklofobie. Kolo je totiž už jasným symbolem toho, že auto už ve městě není dopravním prostředkem zajišťujícím maximální svobodu. Stačí párkrát za den zahlédnout cyklistu, který se v klidu protáhne kolem kolony, ve které vaše auto právě neproduktivně stojí, nebo vidět při hledání parkovacího místa několik kol připoutaných k zábradlím a dopravním značkám. Tahle svoboda je navíc, ve srovnání s „krmením“ auta, skoro zadarmo. A konečně, kolo neotravuje vzduch, což sice vzorového cyklofoba samo o sobě příliš nežhaví, naštve ale to, jak mu špinavou realitu automobilových výpotků neustále někdo předhazuje.

Méně sofistikovaní cyklofobové jsou schopni tak akorát nenávistných výlevů vůči pumpičkářům a cyklobuznám – stačí jim poukazovat na porušování předpisů cyklisty nebo nadávat na cyklojízdy. Kdyby toho nebylo, najdou si další “důvody,” protože cyklista na silnici prostě nemá místo.

Ti sofistikovanější si už ale našli způsob, jak svou nenávist ventilovat šikovněji: fabulují obraz “vlivné pražské cyklolobby,” která může za všechno cyklozlo. Cyklolobby může za to, že po cyklostezkách „nikdo nejezdí“ i za to, že po Praze začal jezdit kdejaký hipster. Cyklolobby samozřejmě může i za věci, které neexistují, třeba za zdržování řidičů „cyklostezkami“ v křižovatkách nebo masivní rušení parkovacích míst na základě generelů cyklistické dopravy.

Cyklolobby má v představách některých cyklofobů zřejmě moc téměř nadpozemskou, například způsobuje, že místostarostka jisté městské části nemůže jezdit s dětmi MHD. Možná se od některého z cyklofobních politiků časem dozvíme, že tunel Blanka nechal Bém prodražit jen proto, aby si na něm “vlivná pražská cyklolobby” udělala jméno.

Představa vlivné cyklolobby je samozřejmě směšná. Pražská cykloopatření vypadají víc jako v Bukurešti než jako v Bernu, což se s představou “vlivné lobby” jaksi nesrovnává. Kdyby tato lobby byla tak všemocná, jak cyklofobové straší, tak by také na podporu cyklodopravy šly docela jiné peníze. Část jich nejspíš ještě trpí stihomamem, podle kterého tato lobby prosazuje nesmyslná, nefunkční a nepoužívaná cykloopatření jen proto, aby to řidičům co nejvíc natřela.

Cyklofobní politici

Cyklofob jako jednotlivec je samozřejmě spíš k smíchu nebo politování. Jakmile se ale nenávist vůči cyklistům stává agendou větší skupiny nebo dokonce politické strany, sranda končí. A políčko dopravní xenofobie dnes už rozhodně není neorané.

Cyklofobní tendence jsou zřetelné v rétorice některých politiků, byť spíše okrajových. Nejčistší konzervy a berani si podporu cyklodopravy už dávno zvolili jako terč. S oblibou se k ní vymezují na základě politického postoje, podle kterého může každý svobodně otravovat jiným lidem život (třeba smrady z auta), dokud si to ten druhý nechá líbit (když ne, může se přece svobodně léta neúspěšně soudit nebo odstěhovat). Ale když si to jeden líbit nenechá a začne jít v téhle věci systému po krku (třeba soustavnou snahou o zlepšení podmínek pro alternativní dopravu), je z něj hnusnej aktivista a sociální inženýr.

Oni sami si s dopravní xenofobií ruce samozřejmě nešpiní, až na výjimky se vyjadřují opatrně, ale i tak dost jednoznačne. Špinavou práci v podobě strašení lidí nereálnými riziky cykloobousměrek nebo zón 30, rušením parkovacích míst kvůli neexistujícím cyklistům a jinými výmysly, za ně dělají jiní. A to takovým stylem, že kdyby se takhle vyjadřovali o Romech, mají na krku prokurátora.

Vyvolávat nenávist vůči lidem pohybujícím se po městě na kole je přitom plně srovnatelné s propagací nesnášenlivosti náboženské nebo národnostní. A je poněkud smutné, že se projevy dopravní xenofobie vyjadřují nejsilněji činitelé politických stran, profilujících se jinak jako svobodné. ODS a SSO se tak, aspoň pokud jde o cyklistickou dopravu, dostávají nebezpečně blízko k “hnědým košilím” DSSS.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama