Reklama
 
Blog | Vratislav Filler

Cyklojízda nestačí

Z pohledu těch, kdo jeli, byla velká jarní cyklojízda rozhodně zdařilou akcí. Několik tisíc lidí se projelo na kole v klidném tempu ulicemi, které za jiných okolností znají v lepším případě jako místa, kde je na kole předjíždí jedno auto za druhým, v horším případě se do nich na kole vůbec neodvažují. Dočasná zóna s převahou bezmotorové dopravy je pro každého účastníka silným zážitkem - současně ale přístupným jen těm, kdo jezdí na kole. A i když kolo v Praze alespoň jednou za čas použije třetina Pražanů, je to pořád dost exkluzivní akce.

Velká cyklojízda je záležitostí velmi symbolickou, jejíž pozitivní energie jde především ze zážitku jednotlivých účastníků. Je to z minima maximum: účastníci si užívají bezmála dvouhodinovou projížďku, i když veřejný prostor v každém jednotlivém místě jízdy nebývá proměněn na víc než patnáct minut.

Cyklojízdy se v čase vyvíjejí. Portland a New York zažily zkušenost s rostoucí konfliktností jízd – způsobenou policejní represí – a následným úpadkem. Jinde (třeba v Berlíně) se cyklojízdy proměnily ve sváteční vyjížďky a jezdí na ně desítky tisíc lidí. Cyklojízdy posilují s atraktivitou a jasnými cíli, běží setrvačností nebo slábnou a zanikají.

Jakkoliv byla letošní jarní jízda velmi úspěšná, osobně mám dojem, že cyklojízdy v současném pojetí potřebují v Praze posunout někam dál.

Reklama

Proč?

Jednak s důvodu sdělení jízdy. Cyklojízda není v současné podobě příliš čitelná. Co to je? Vyjížďka nebo manifestace? Obojí? Děláme to pro sebe, nebo pro věc? Na podzim byla jízda spojena s jasným sdělením ( 2 % dopravního rozpočtu na cyklodopravu – viz zde ). Cyklojízda bez konkrétní výzvy „co dál“ začíná působit jako demonstrace za něco, co vlastně ani nevíme, jak chceme. Spousta lidí se tam přitom jde především projet a nějaké demonstrační cíle jízdy je vlastně vůbec nezajímají.

Je to i otázka efektivity: Kdyby třeba jen každý desátý z několika tisíc účastníků cyklojízdy zašel na web Cyklisté sobě, a věnoval půl hodiny řešení nějakého problémového místa, které ho na jeho trase do práce štve (třeba jen tím, že napíše na příslušný úřad), bude to mít rozhodně větší dopad.

Poslední důvod je v zacílení jízdy. Cyklisty v ulicích už není třeba ukazovat v sevřeném šiku bráněném před překvapenými řidiči policií a špuntaři. Ulice jsou kol i tak už plné, zvlášť nyní, ve dnech kampaně Do práce na kole. Zážitek, který jízda poskytuje, není současně dostatečně inkluzivní. Kolemjdoucí nemají šanci se zapojit jinak než sledováním (jistě občerstvující) proměny ulice. Deset minut po průjezdu jízdy je ale ulice stejná jako dřív a cyklojízda zůstává jen příležitostí k nenávistným výlevům těch, kdo chápou jakýkoliv ústup z automobilistické orientace rozvoje města jako útok na osobní svobodu.

Město je třeba otevřít daleko více nejen cyklistům, ale i pěším, vozíčkářům, bruslařům, každému, kdo se po něm pohybuje bez motoru. Nedá se přehlédnout probíhající posun ve vnímání veřejného prostoru. Přelidněné náplavky ukazují rostoucí hlad po veřejném prostoru bez aut. Hydra nadřazeného komunikačního skeletu se zadusila sama svým posledním soustem: tunelem Blanka. I kdyby kdokoliv chtěl stavět dál všechny Blanky 2 a radiály, Praha na to nebude mít.

Jsme na začátku období umírněného rozhodování a rozvoje kvality tam, kde se lidé pohybují více způsoby. Jízdní kolo přestává být symbolem protestu proti automobilně orientovanému vývoji města, stává se (byť stále dosti kostrbatě) integrální součástí městského plánování. Ten, kdo má mít v prostoru města rovné místo, je především chodec.

Kdo jste strávili nějaký čas na Smetanově nábřeží v době, kdy bylo otevřeno bezmotorové dopravě, vzpomeňte si, jak silnou proměnou ta ulice prošla. Chceme-li narovnat nerovnováhu v užívání veřejného prostoru, musíme zprostředkovat zážitek z ulice bez aut nejen těm, kdo chtějí jezdit po Praze na kole. Právo být bezstarostným uživatelem veřejného prostoru má každý. A k tomu, aby většina Pražanů získala opravdovou zkušenost s tím, jaký je potenciál veřejného prostoru v Praze, je potřeba mnohem víc než cyklojízda.

Desítky měst v Jižní Americe každou neděli otevírají své hlavní třídy lidem, aby předvedly, že lidé jsou si rovni před Bohem i ve volbě dopravního prostředku. Paříž, stíhaná permanentním dopravním kolapsem, uvolní silnice na břehu Seiny od aut na celé léto. Jděme touto cestou.

A proto vyzývám: Cyklojízda nestačí. Chtějme měské Summer Streets, jako v New Yorku nebo Londýně. Vezměme si na neděli (třeba) magistrálu od Těšnova po Pankrác a otevřeme ji pěším, bruslařům, skateboardistům a koneckonců i těm cyklistům. Zopakujme loňské Smetaňáky, samozřejmě s řešením na druhém břehu, aby se nezahltila Malá Strana. Udělejme v Praze permanentní Zažít město jinak: celé léto, každou neděli, hned. Vlastně, jaké „zažít město jinak?“ Ať je z toho „zažít město normálně.“

Ano, ty, kdo jsou na autě bezdůvodně závislí, to bude bolet víc než cyklojízda. Ale každý detox bolí. Když ale lidi ochutnají město, užijí si něco, co jim nemá šanci nabídnout zábavní park v obchodní zóně za Prahou ani přelidněná modřanská cyklostezka, budou se těm, kdo tvrdí, že přece „nejde“ pro auta zneprůjezdnit nějaké Smetanovo nábřeží, už jenom smát.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama